finále SONB tady


         ->REKLAMY<-

         ->
REKORD V KOMENTÍCÍCH<-

         Slovní fotbal tady
         Neohlášená kontrola affs tady

Červenec 2008

Který trapas je nejlepší ?

31. července 2008 v 16:34 | Lucie

papuč, 16.7.2008 20:51

jednou jsem šel na kontrolu k paní doktorce, čekal přes hodinu v čekárně a během toho čekání jsem zjistil, že mám na každé noze jinou botu.... no, už jsem to musel nějak přetrpět :-) pamatuji si, že cestou domů jsem pak celouo dobu utíkal, aby si toho nikdo nevšiml

sabka, web, 16.7.2008 20:54

mm tak ja jsem jednou strašne spechala do školy a ve škole jsem si pak uvedomila že mam na sobe pižamo.......no naštesti ten den byl telak tak jsem aspon ve škole nemusela byt v pižamu ale v teplakach xD

jesterka9898, web, 19.7.2008 13:56

Můj největší trapas.
20.3.2008 přišla jsem do třídy a začalo zvonit.Učitelka přišla do třídy a ptala se kde je Viki všichni mlčeli.Najednou někdo vykřikl já vím kdeje,je v Olinpii a říkala že Kajda je sní.Vykřikla jsem ,ale já sem tady celá třída se mi smála a říkala že jsem blbá .

Jana, Dnes 16:21

šla jsem s kamarádkou na diskotéku a pak jsem u kamarádky přespala. Přišly jsme hodně pozdě domů, ani si nepamatuji, jak jsme se převlekly a šly spát. Ráno jsem se oblékla znovu do kalhot, které jsem měla předchozí večer, vzala si čisté ponožky a šla do školy. Jak jsem se tak procházela po školní chodbě, tak najednou nějaké děcko volalo, že jsem něco ztratila. To byl trapas, z nohavice mi vypadla ponožka a po chvilce z druhé nohavice další. To jak jsem se špatně vyslíkala po diskotéce. Celá rudá jsem ponožky strčila do kapse a rychle utíkala do třídy.

J.K., Dnes 16:24

Byla jsem na návštěvě u paní doktorky a musela jsem si dát návleky na boty. Pak jsem na ně zapomněla a až v tramvaji mě jeden pán upozornil, že mám na nohou návleky a všichni lidi se na mě dívali a smáli se.

Labradorský retriever

30. července 2008 v 14:54 | Lucie
Historie:
Plemeno pochází z Newfoundlandu a do Anglie, s níž je nejčastěji spojován, se dostalo spolu s ostatními příslušníky plemen retriverů až ve 30. letech 20. století díky newfoundlandským rybářům. V začátcích je toto plemeno spojováno převážně se jménem hrabě z Malmesbury, který pravděpodobně založil svůj chov na těchto krátkostrstých retriverech z Newfoundlandu. V krvi labradorského retrievra kolují geny rybářských a loveckých psů. V 19. století byli však tito dříve pouze černí rybáští psi kříženi s pointry. Docílilo se tím zachování žádoucích vlastností jako je vynikající čich, vytrvalost, nenáročnost a v neposlední řadě kladný vztah k vodě. Díky tomu je plemeno dodnes používáno při lovech pernaté zvěře.
Plemeno bylo uznáno roku 1903. Díky svým vlastnostem stále stoupá na žebříčku oblíbenosti.
Vzhled:
Mezi zvláštnosti labradosrkého retrievera patří jeho "vydří ocas", který je u kořene velice silný a ke špičcce se postupně zužuje. Dosahuje střední délky a je hustě osrstěn. Jak bylo již řečeno původní barva byla černá, dnes se můžeme setkat i s barvou žlutou a vzácnější hnědou - tmavě játrová až čokoládová. V začátcích čistokrevného chovu, 19./20. století, byli psi se světlým zbarveným z chovu vylučování nebo byli utraceni již při narození. O to pozoruhodnější je, že i přes tuto selekci se barva zachovala až do dnešní doby, kdy je povolena jak černá, žlutá tak i vzácnější hnědá barva. Ideální kohoutková výška psa je 56 - 57 cm, feny 54 - 56 cm.
Využití a povaha:
Mezi nejvýše ceněné vlastnosti tohoto plemene patří ovladatelnost, vynikající čich, učenlivost a pracovitost. V dnešní době se plemeno využívá jak pracovně na dohledání, aport tak kupříkladu i jako pes slepecký. Díky svému dokonalému čichu je využíván i při zachraných akcích jako pes lavinový, protidrogový a v neposlední řadě jako pes terapeut.
Plemeno je snadno cvičitelné i pro začátečníka, perfekně vychází s dětmi a je to beze sporu jedno z nejvhodnějších plemen do rodiny.
Péče:
Labrador není náročný pes. Může bydlet jak v kotci tak v bytě. Vyžaduje stáý kontakt s člověkem. Krátkou srst je třeba čas od času vyčesat. Jelikož se jedná o sportovního psa jsou na místě častější vycházky.

Kavalír King Charles španěl

30. července 2008 v 14:37 | Lucie
Plemeno pochází z Velké Británie, kde se postupnou selekcí vyvinulo z původně loveckých psů. Na počátku vývoje stojí panovník Karel I. a jeho syn Karel II. Oba byli velkými příznivci chovu a držení loveckých psů, kteří měli stejně blízko na královské kanape jako k lovu. Svou přítulností si získali srdce panovníka Karla II. natolik, že mu jako jedinému psímu plemeni dovolil vstoupit na půdu parlamentu.
V 18. století se nad tímto plemenem stahují mračna a větší oblibu si získává jim podobný drobnější psík s kratší nosní partií - King Charles španěl. Vše se ovšem obrací roku 1925, kdy na světově známé prestižní Cruftově výstavě pan Roswell Eldridge nabízí 25 liber každému, kdo na výstavu přivede psíka, který by se podobal psům ze starých obrazů z mistrovských dílem Van Dycka, Fragonarda a jiných. Britští chovatelé sáhli po psech, kteří byli v té době vyřazeni z chovu z důvodu dlouhé nosní partie. Roku 1928 byl založen klub pro Kavalír King Charles španěly.
Tento dnes již čistě společenský psík si získal oblibu na celém světě. K nám se první pár dostal roku 1975 z Londýna.
Využití a povaha
Ačkoli je jeho využití dnes spíše společenské, kavalír nepohrdne ani sportovněji založenými majiteli. Miluje procházky a delší tratě mu nečiní jakýkoli problém. Možná, že právě díky jeho příjemné a milé povaze a sportovnímu duchu se řadí mezi jedny z nejoblíbenějších rodinných psíků. V otázce výchovy je kavalír nenáročný - je učenlivý a s výchovou nebývají problémy. Díky tomu, že v minulosti byl jako pes lovecký držen ve smečkách, je snášenlivý vůči
ostatním psům. Je to psík, který se hodí i pro začátečníky. Povaha je klidná, mírná a přítulná.
Vzhled
Jedná se o malé plemeno s hmotností od 5,5 do 8 kg. Srst je dlouhá, hedvábná s bohatými praporci a bez kudrn. Mírné zvlnění je přípustné. Rozeznáváme několik zbarvení: černá a tříslová, sytá červená - ruby, blenheim - sytě kaštanová na bílém podkladu a trikolórní. Královským znakem plemene je bílá skvrna na hlavě mezi ušima.
Péče
Vyžaduje pravidelné kartáčování srsti. Jde o velmi společenského psíka, který vyžaduje Vaši společnost. Měl by mýt zajištěno dostatek pohybu, mějme na paměti že jde o plemeno loveckého původu. Je vhodnější jej držet v bytě než ve venkovním kotci.

Jorkšírský teriér

30. července 2008 v 14:32 | Lucie
Historie:
Co se týče původu tohotu drobného teriéra, nijak se neliší od původu větších teriérů.
Dříve byl psem loveckým, krerý se využíval k hubení drobných hlodavců. Pochází ze Skotska, do Yorkshiru se dostal s tkalci a horníky, kteří jej chovali až později. Jiná varianta říá, že plemeno pochází přímo z Yorkshiru a Lancashiru. Mezi jeho prapředky patří například sky terrier, meltézáček a dandie dinmont terier a další již neexistující formy teriérů. Jedním z nich byl waterside terrier, jak napovídá název, byl tento teriér častím pasažéram na lodích, kde byl vítaným lovcem krys. Díky lodní dobravě se tak watersideterrier dostal až do Austrálie, kde se stal východí formou pro australského silky teriera, který může yorkshira připomínat. Název yorkshire terrier vznikl až roku 1866, ovšem pes, který byl takto nazván se exteriérem výrazně lišil od dnešních "jorkšírů". Například v druhé polovině 19. století se vyskytovali psi, jejichž hmotnost dosahovala až 7 kg, během 20 let chovu se váha plemene zredukovala až na ony 3 kg. Jak se měnil vzhled psa, měnilo se i jeho využití. Z ryze loveckého psa se postupem času stal malý přítulný společník. Toto plemeno bylo oficiálně uznáno roku 1886. Původně bylo toto plemno drženo mezi horníky, textiláři a i zloději, jak některé prameny tvrdí. Hlavním úkolem těchto drobných teriérů bylo držet co nejdál od obydlí problémové krysy a jiné drobné hlodavce. Postupem času se tento malý psích stal mazlíčkem aristokratických dam a bohatých rodin, kde již plnil funkci psa společníka.
Povaha a využití:
Ačkoli jde o plemeno velmi malé, není bojácné, ba naopak je přítulné a je vynikajícím společníkem. V neposlední řadě je to pes vhodný na výstavy, pro ty, kteří mají dostatek času na úpravu jaho dlouhé hedvábné srsti. Dnes je yorkshirský teriér využíván výhradně jako pes společenský a je hojně rozšířen po celém světě. Typická barva pro yorkieho je červená. Jen málo který jedinec se na výstavě obejde bez červené mašle na hlavě.
Vzhled:
Společně s čivavou se řadí mezi nejmenší plemena na světě. Jeho váha by neměla přesáhnout 3,1 kg, proto ho také Angličané označují výrazem "toy" (v překladu: hračka).
Všichni příslušníci tohoto plemene se rodí s černou srstí na hřbetě. U některých jedinců srst postupem času zesvětlí až na světle modrou. Je i jedním z hlavním cílů chovu aby srst měla hezkou čistou barvu a na omak byla hedvábná. Štěňata se rodí vždy černá, šedivění - probarvování nastává po narození a může pokračovat až do stáří, jeho původcem je gen, který se označujeme "G".
Péče:
Dlouhá lesklá srst je hlavní chloubou tohoto malého plemene. U některých ledinců můžeme vidět "botičky" aby si pes drbáním nevyškubal srst a nezničil si tak svůj krásný vzhled. K ochraně srsti se používají taktéž papírové "natáčky" a psí kosmetika. Rovněž kvalitní krmení je důležité pro dobrý vzhled srsti. Pokud se pejsek výstav nezúčastňuje bývá jeho srstupravována na kratší délku, úprava je pak snažší.

Jezevčík

30. července 2008 v 14:28 | Lucie
Historie:
Jezevčík je jedno z nejstarších německých loveckých plemen, které se používá při lovu. Po několik staletí byl šlechtěn k norování jezevců. Z brakýřů byli postupně vyšlechtěni psi vhodní zejména pro lov pod zemí. Z těchto nízkonohých psů vykrystalizoval jezevčík, který je uznáván jako jedno z nejvšestrannějších lovecky upotřebitelných plemen.
Jezevčík je drobné sportovní plemeno, které je oblíbeným domácím mazlíčkem a překvapivě nachází své využití i jako hlídací pes s někdy až překvapivě hlubokým štěkotem. I přesto jezevčík zůstává stále oblíbeným psem myslivců a lovců. Je to pes bystrý, milý, přítulný.
Kvůli své úctyhodné délce jsou jezevčíci náchylní na onemocnění páteře, proto by neměli překonávat velké výškové rozdíly.
Za svou miniaturizaci a své krátké běhy vděčí plemeno deformaci, která je známá pod pojmem chondrodystrofie. Jedná se o dědičnou vývojovou poruchu růstových chrupavek, díky kterým je zpomalován růst kostí. Tím dochází k předčasnému zastevení růstu.
Existuje celkem devět variant jezevčíka. V srsti rozlišujeme jezevčíka hladkosrstého, dlouhostrého a hrubosrstého. Všechny tyto variety se pak mohou vyskytovat ve třech velikostních rázech - jezevčík standard, trpasličí a králičí. Původně existovala pouze krátkosrstá varieta, avšak přikříženým Dandie Dinmont terriera a dalších plemen teriérů vznikla varieta drsnosrstá, dlouhou srst si jezevčíci ponechali od dob křížení s německým stöbrem a španělem.

Vzhled:
Váha jezevčíka standartní variety by se měla pohybovat v rozmezí do 9 kg. Další variety se třídí podle obvodu hrudníku. Králičí do 30 cm a trpasličí 30 - 35 cm.
Tím ovšem rozmanitost tohoto plemene zdaleka nekončí. Srst se může vyskytovat v barvě červená, červenožlutá, žlutá, všechny odstíny s černou příměsí nebo bez ní. Přednost se dává vždy barvě čisté a upřednostňuje se červená. Poté se může jezevčík vyskytovat s pálením v barvě černé nebo hnědé. Vzácněji se můžeme setkat také s barvou žíhanou a tygrovanou.
Povaha a využití:
Tvrdohlavost jezevčíků je přímo pověstná. Je to dáno především tím, že byl po staletí chovám jako pomocník lovce při norování. Úkol jezevčíka bylo vyhnat jezevce z nory přímo lovci na mušku. V temné noře je za potřebí rychlého rozhodování a neústupnosti. Jezevčík nesmí povolit ani při zápase, který může trvat až několik hodin. Tato lovecká vášeň v něm byla pěstována po desítky ba i stovky generací. Dnes je to oblíbený lovecký norovací pes a společník.
Péče:
Plemeno je vhodné pro majitele jakéhokoli věku, je velmi dobře adaptabilní a ve své podstatě nenáročné. Psi s dlouhou a drsnou srstí by se měli denně kartáčovat, krátkosrstý jezevčík potřebuje oproti tomu jen minimální nároky na péči o srst.

Dobrman

30. července 2008 v 14:24 | Lucie
Dobrman je jedno z mnoha oblíbených německých národních plemen. Vznik plemene se datuje v druhé polovině 19. století, kdy žil na území Německa Friedrich Louise Dobermann, podle kterého je plemeno také pojmenováno. Tento muž se zabýval odchytem volně se pohybujících psů. Pro svůj chov si vybíral hlavně psy s ostřejším a nebojácným charakterem tak, aby splňovali jeho nároky na služební psy. Mezi psy, které F.L. Dobermann použil jistě patřili i v té době tzv. "řezničtí psi" vynikající hlavně svou ostrostí a ostražitostí. Byli zřejmě téhož, nebo podobného zbarvení jako jsou dnešní dobrmani. V 70. letech 19. století se již začalo chovat a mluvit o plemeni dobrman. Plemeno si získalo své uznání a místo v řadách policie a armády.
Povaha a využití
Je to vynikající pracovní pes, který je dnes využíván služebně hlavně u policie jako pes obranář a pes doprovodný. Své místo obsadil i v roli psa rodinného. Je ostražitý a kdykoli ochotný pracovat. Miluje společnost svého pána a své rodiny.
Vzhled
Jedná se o velké elegantní svalnaté plemeno hladkých linií. Vypadá energicky, hravě a temperamentně. Kohoutková výška se u psů pohybuje od 68 do 72 cm, u fen 63 - 68 cm, Váha kolísá mezi 32 až 45 kilogramy v závislosti na kohoutkové výšce a pohlaví. Charakteristická barva pro plemeno je černá s pálením, avšak vyskytuje se i hnědá s pálením či vzácná modrá s rezavě červeným pálením. Srst je krátká a hladká. Nekupírované uši přiléhají k lícím a jsou vysoko nasazené.
Péče
Dobrman vyžaduje neustálý kontakt se svým pánem a také možnost vybití svého temperamentu a energie. Ať už při práci nebo při sportu. Je nutné jej mít neustále pod kontrolou a dát jasně najevo, kde je hranice mezi můžeš a nesmíš. Výchova musí být důsledná ale ne příliš tvrdá, v žádném případě si jej nesmí nechat majitel přerůst přes hlavu. Je vhodný spíše pro zkušenější majitele, kteří mají dostatek trpělivosti při výchově a výcviku.

Dalmatin

30. července 2008 v 14:19 | Lucie
Historie
Nevíme zcela přesně kde a jak začal chov Dalmatinců. Ovšem jeho kořeny sahají pravděpodobně do Dalmácie na podbřeží Jaderského moře. Dnešní typ dalmatina byl vyšlechtěn v Anglii, kde byl držen u dvora. Říkalo se mu i kočárový kůň. Dodnes má dalmatik velmi kladný vztah ke koním, které rád následuje. Jeho obliba v Anglii mimořádně vzrostla po roce 1959, po prvním zfilmování knihy Dodie Smith Stojedna dalmatinů. Roku 1978 získal jistý dalmatik FanHillFaun prestižní titul nejlepšího psa Cruftovy výstavy a to byl další úspěch, který posunul dalmatina o něco výše v žebříčku oblíbenosti.
Využití a povaha
Dnes se dalmatin vyskytuje převážně v roli domácího mazlíčka či chcete-li psa přítele člověka. Jedná se bystré inteligentní a hbité plemeno. V zahraničí bývá i oblíbeným plemenem pro psí výstavy, méně tomu je však v České republice. Ačkoli patří do skupiny honičů v lovu prakticky již využíván není. Povahou je to vyrovnaný a inteligentní společník.
Vzhled
Pokud snad někdo neví, jak dalmatik vypadá stačí se kouknout na jeden obrázek a jeho podoba se Vám vryje do paměti. Je to plemeno, které si snad nelze s žádným jiným splést. Vděčí za to svému charakteristickému tečkování. Základní barva je bílá, na které se pak vyskytují černé, či játrově zbarvené jasně ohraničené tečky. Nikoli stříkance jako je tomu třeba u ohařů. Tečky by měly být pravidelně rozložené a o něco menší na končetinách. Srst je krátká a přiléhavá. Kohoutková výška se pohybuje okolo 60 cm a váha kolem 30 kg. Tělo je pružné a poměrně dobře osvalené.
Péče
Jedná se o živého aktivního psa, který vyžaduje svou energii vybít. Chození na procházky, běh u kola či jiné sporty z něj dělají velmi šťastného člena rodiny. Kvůli jeho krátké srsti jej není dobré nechávat celoročně venku. Jedním z neduhů plemeno je občas se vyskytující hluchota.

Čivava

30. července 2008 v 14:15 | Lucie
Historie
První záznam o čivavě jako o samostatném plemeni byl pořízen roku 1884, kdy ji podnikaví Mexičané v pohraničních obchodech začali prodávat turistům. Drobným psům se říkalo mexicko-texaští a arizonští psi, podle toho, čí byla půda, na které obchody stály. Postupně však byla stále pevněji spojována s mexickým státem Chihuahua. Nelze přesně určit, jak toto plemeno vzniklo. Jedna teorie uvádí, že jejím předkem byl pravděpodobně "Techichi", malý pes mexických Toltéků a Mayů. Předpokládá se, že tito psi žili v divočině dříve, než byli chyceni a domestikováni. Další teorie uvádí, že čivava je potomkem evropských psů, kteří se za moře dostali s kolonizátory. Podle této teorie byl jejím předkem malý kontinentální španěl se vztyčenými ušními boltci. Jiná teorie zase tvrdí, že čivava je potomkem psů z Číny, kteří se do Ameriky dostali na obchodních lodích. K vyšlechtění dlouhosrsté variety byli zřejmě použiti trpasličí špicové a papilloni. Krátkosrstá čivava byla údajně vyšlechtěna přikřížením manchesterského toy teriéra. Do roku 1915 bylo v USA zapsáno 30 čivav a počátkem 70. let jejich počet stoupl na více než 25 000. Mezinárodní kynologická organizace FCI uznala standard pro plemeno čivava roku 1942.
Povaha a využití
Čivava je rodinný pes. K celé rodině přilne velmi silným poutem. Je inteligentní s roztomilým, přítulným a přátelským chováním. Nezapře své lovecké sklony. Tak jako každý pes, tak i čivava potřebuje mít jasně určené místo v rodinné hierarchii, jinak má sklony převzít velení. Vzhledem je to typicky společenský pes, avšak nesmíme se nechat zmást. I přes svou velikost je to velmi odvážný pes. Díky své odvážnosti se nebojí ani větších psů, i když přednost dá mnohem radši psům podobné velikosti. S ostatními domácími zvířaty vychází velmi dobře. Tento psík je velmi hravý a má rád děti, ale hodí se spíše k dětem odrostlejším, které pochopí, jak se k němu mají chovat a které mu neublíží. Vhodným sportem, které můžou děti s čivavou dělat, je agility.

Vzhled
Čivava má kompaktní stavbu těla. Hlava je mírně zaoblená s prodlouženým temenem a lebka má výrazný tvar jablíčka. Oči jsou velké a kulaté. Uši jsou poměrně velké, nápadné a vztyčené. Tělo je krátké s rovným hřbetem. Jeho mírně dlouhý ocas, který nese vysoko vztyčený, je buď ohnutý, nebo do půlkruhu zatočený se špičkou směřující k bedrům. Toto plemeno se objevuje ve dvou varietách - krátkosrsté a dlouhosrsté. U krátkosrstých psů je srst na celém těle krátká a přiléhající, na krku a na ocase může být delší. Srst dlouhosrstých čivav je jemná a hedvábná, rovná nebo mírně vlnitá s nepříliš hustou podsadou. Na uších, zadní straně končetin a na ocase tvoří třásně. Přípustné jsou všechny barvy srsti v různých odstínech a kombinacích.

Péče
Nároky na prostor jsou velmi malé, proto je to ideální pes do malého bytu. Čivavy se dokážou pohybovat velmi rychle, ale poměrně brzy se unaví, proto nejsou schopny velkých výkonů či dlouhých túr. Dalším rizikem je jejich nepatrný vzrůst, který může vést k řadě úrazů. Velmi nebezpečné jsou zlomeniny, ke kterým může dojít prakticky všude. Problémem pro tyto psy jsou vyšší schody a v neposlední řadě také velký psí kamarád, který je může zalehnout nebo packou způsobit nějaká zranění či pohmožděniny. Čivava by měla být chráněna před prochladn
utím.

Bígl

30. července 2008 v 14:07 | Lucie
Historie :
Plemeno je chováno již téměř 600 let v nezměněné podobě. Byl vyšlechtěn ve Velké Británii jako smečkový pes z dovezených francouzských plemen. Tyto smečky měly za úkol najít stopu a sledovat ji. Například královna Alžběta I (1533 - 1603) držela na svém dvoře smečku bíglů, z nichž někteří byli tak malí, že je bylo možno dát do kapsy, proto název "kapesní" beagle. Toto miniaturní plemeno je však již vyhynulé. I přes to je stále nejmenší smečkový honič. Dnešní bígl je lovecké plemeno, které je používáno k nahánění a dohledávce díky své schopnosti sice pomalu ale zato neomylně a hlasitě vystopovat zvěř. Využití beagla při lovech je velmi rozmanité, například ve Skandinávii je možné jej shlédnout při lovu divokých prasat. V Kanadě se můžeme přesvědčit jak konkuruje dalším sportovním psům například v donášení zvěře. Nebylo tomu ale vždy tak, v minulosti byli tito honiči v majetku starších pánů, kteří nebyli vždy schopni následovat smečku. Stejně tak jako méně zámožných lidí, kteří si nemohli dovolit loveckého koně, ale následovali smečku pěšky.
Povaha a využití:
Dnes jsou lovecké smečky bíglů, v Anglii je jejich počet zhruba 90 a v Irsku 30, organizovány ve spolku "Association of Masters of Harriers and Beagles", ten pravidelně oraginizuje "beaglings" - tyto lovy, na kterých účastníci nosí tradiční oblečení, jsou v Anglii velmi oblíbené. Psi na těchto honech by měli být stejně zbarvení a vůdce smečky s sebou nebere střelnou zbraň, zajíce musí usmrtit psi. Bígl je pes velmi přátelský. Díky tomu, že byl po několik staletí chován ve smečkách, vypěstoval si smysl pro hierarchii to je jeden z předpokladů pro osvojení si funkce rodinného psa. A tak se poslední době se můžeme shledat i s beaglem společníkem, dnes již plemeno plní převážně jen tuto funkci. Svého pána a svou rodinu má velmi rád. Beagle je velmi oblíbeným plemenem i ve výstavních kruzích. Není vhodným hlídačem.
Péče:
Je nenáročný jak na stravu tak i na péči, která je díky jeho krátké srsti minimální. Dožívá se většinou vysokého věku - kolem 15ti let. Může být chován jak v bytě, tak ve venkovním kotci. Pokud si chcete pořídit bígla jako domácího mazlíčka, mějte stále na paměti, že jde o plemeno lovecké a je nutné mu dopřát dostatek pohybu a důsledně jej vychovávat, už jenom kvůli tomu, aby na procházkách neutíkal za zvěří.
Vzhled:
Jeho kohoutková výška se bohybuje mezi 33 a 40 cm. Beagle má krátkou hustou srst. Povoleny jsou všechny barvy uznané pro honiče s výjimkou játrově hnědé. Nejčastěji vidíme trojbarevné nebo dvoubarevné beagly.

Anglický setr

30. července 2008 v 13:57 | Lucie
Historie
Anglický setr byl vyšlechtěn v 19. století na území Velké Británie, avšak prvopočátky vývoje plemene sahají až do roku 1555. Jedním z hlavních lidí, kteří se v té době zasloužili o chov nového plemene byl lord Edward Laverack. Anglický setr je výsledkem křížení španělů. Vezmeme li v potaz kolik různých předků může anglický setr mít není divu, že až roku 1825 můžeme mluvit o ustálení typu plemene a tedy i vyšlechtění nové rasy. Hlavním cílem chovatelů byl vždy pes lovec, pes který je vytrvalý s vynikajícím čichem statný a rychlý. Anglický setr si do dnešní doby zachoval jak svůj atraktivní vzhled tak i své lovecké instinkt.
Využití a povaha
Jak bylo již řečeno jde o psa vyšlechtěného pro lov, ve kterém skutečně vyniká. Má vynikající nos, schopnost vystavovat zvěř a aportovat ji. Oplývá jistou dávkou temperamentu a vytrvalosti. I dnes se tedy anglický setr využívá jako lovecké plemeno. V posledních letech se stává velmi oblíbeným plemenem výstavním. Jeho dlouhá srst a přenádherné elegantní chody z něj dělají výstavního favorita nejednoho z diváků. Povahou je přátelský a vlídný.
Vzhled
Anglický setr je plemeno dosahující výšky kolem 65 cm v kohoutku. Srst je dlouhá a hedvábná vytvářející praporce na ocase, zadních stranách končetin, uších a hrudi. Barva je černobílá, žlutobílá, játrově hnědobílá a může být i tříbarevné zbarvení ( tricolor ), tj.bílá s černou a tříslovou. Přednost se dává jemně stříkané skvrnitosti před velkými barevnými plotnami. Pohyb je elegantní s vysoko nesenou hlavou.
Péče
Jakožto lovecký pes vyžaduje anglický setr hodně pohybu. Je vhodný především pro majitele, kteří jsou ochotni s ním trávit hodně času na procházkách. Srst vyžaduje pravidelné kartáčování, dobrou kondici srsti podporuje i kvalitní vyvážené granulové krmivo.

Anglický kokršpaněl

30. července 2008 v 13:44 | Lucie
Historie :
Toto dlouhosrsté středně velké plemeno patří mezi nejstarší lovecké psy v Anglii. Jejich historie je známa od 14. století, kdy se "španělé" používali v sokolnictví. Z počátku se jednotlivá plemena španělů a setrů od sebe neodlišovala. Beckmann se zmiňuje, že v Anglii se španělé vycvičení k vystavování nazývají setři, zatímco psi slídící měli být nazývání "Springer" nebo "Flusher". K rozdělení podle hmotnosti došlo až v 19. století. V té době našlo také plemeno svou novou funkci - vypichování sluk (woodcock) a další menší zvěře. Stále však nebylo jasné, jak by mělo ve finále plemeno vypadat, do stejné kategorii patřili například kavalír charler spaniel a kavalír king charles spaniel, za kokra platil každý pes, jehož tělesná hmotnost nepřesáhla 12,5 kg. Tak se plemeno ocitlo v kategorii mezi pracovním psem a toy španělem (trpasličí španěl). Roku 1893 byl pak anglický kokršpaněl oddělen jako samostatné plemeno a jeho čistokrevný chov začal. Jedním z nejvýznamnějších chovatelů v začátcích čístokrevného chovu je Dr. W.W. Boulton.
Užití a povaha:
Kokršpaněl je lovecký pes - slídič. Disponuje obrovskou ochotou ke stopování, hlasitým naháněním, výborným nosem, ochotně přináší, nebrání se ani práci ve vodě. Je učenlivý a ovladatelný, hravý a ke známým lidem přátelský, k cizím může být někdy nedůvěřivý. V Anglii je někdy nazýván "veselý kokr", díky tomu, že neustále vrtí ocasem.Dnes se můžeme s kokrem setkat i v roli psa společníka, avšak musí být důkladně vychováván, neboť má v sobě, díky svému loveckému původu, značný temperament. Jeho lovecké užití je stále častěji vzácnější, je to především díky vysokým nárokům na péči o srst.
Péče:
Plemeno je možné držet jak venku tak v bytě, avšak úprava jeho dlouhé srsti je nezbytná, stejně tak čištění uší, které mívají v některých případech, kdy je osrstění uší bohaté, tendenci k zánětům. Můžeme se setkat i se spínáním uší dozadu, či zastrčením uší do "roláku", který obepíná krk, aby si kokr neušpinil při jídle slechy.
Vzhled:
Anglický kokršpaněl se vyskytuje v různých barvách - nejčastěji je k vidění barva zlatá, černá, černá s pálením, modrý bělouš, oranžový bělouš vyjímkou není ani zbarvení černo-bílé, hnědé a další. V současné době je kokršpaněl nejmenší plemeno ve skupině španělů v rámci skupiny sportovních plemen. Kohoutková výška dosahuje až 40 cm, váha by pak neměla přesahovat 14,5 kg.

Americký staffordshirský teriér

30. července 2008 v 13:35 | Lucie
Historie :
Kolem roku 1860 sedo Ameriky dostali první psi typu "Bull and terrier" a s nimi přisli do Ameriky i v Anglii velice populární psí zápasy. Vyskytovali se tu pit bull terriers, american bullterriers, staffordshire terriers a také yankee terriers. Psí zápasy si získaly i v Americe slušnou řádku příznivců a začali se chovat psi poněkud většího vzrůstu než v Anglii. Jeho předky jsou tedy buldoci a teriéři, z obou těchto plemen spojuje stofford to nejlepší - sílu a odvahu boldoka a ostrost teriéra.
Vzhled:
Oproti ostatním teriérům vyniká americký staffordshire terrier výjmečně silnou kostrou, výrazným osvalením a velkým temperamentem. Je to elegantní živý hladkosrstý pes. Standard doslova říká:" Americký stafordšírský teriér by měl působit svou velikostí jako velmi silný pes. Měl by to být důkladně stavěný, svalnatý, ale pohyblivý a přívětivý pes. Má mít zájem o všechno, co se děje v jeho blízkosti. Měl by být podsaditý a svalnatý, neměl by mít příliš dlouhé končetiny nebo slabou postavu. Odvahu má příslovečnou." Standard FCI doporučuje výšku v kohoutku psů 46 - 48 cm, u fen 43 - 46 cm. Srst je krátká, přilehlá, pevná, drsná na dotek a lesklá. Jakákoli barva, jedna či více barev. Přípustná je i skvrnitost, srst by však neměla být zcela bílá nebo bílá z více než 80%. Černo-tříslová či černo-játrová se nedoporučují.
Povaha a využití:
Oplývá velkou odvahou a vysokou inteligencí. Staford má vysoký práh citlivosti, stěží jej můžeme vyvést z klidu, a proto je příjemným společníkem člověka. I přes jeho předky a minulost je to vhodný pes do rodiny, skvěle vychází s dětmi o tom svědčí i jeho velká obliba nejenom v Americe ale také v našich zemích.
Péče:
Jeho správná výchova je hlavním klíčem ke skvělému společníkovi. Jeho majitel by měl být zkušenější kynolog. Péče o srst není nijak náročná, ale jednou za čas se i krátké srsti musí věnovat péče. Je možné jej chovat jak v kotci ale stálý kontakt s člověkem je pro nějnutný.

Americký kokršpaněl

30. července 2008 v 13:29 | Lucie
Historie:
Je to nejmladší potomek rodiny kokršpanělů. Pochází z anglického kokršpaněla, kterého vyšlechtili chovatelé v Anglii, v Americe si chovatelé vyšlechtili svůj vlastní typ, který se dnes od původního kokršpaněla výrazně odlišuje. Zvláštní na tom je, že přikřížení jiných plemen nebylo nutné. Prostě se jen cíleným selektivním chovem vyšlechtilo plemeno nové. Za vyšlechtění tohoto nového plemene vděčíme americkému klubu anglického kokršaněla. Nový typ se stal brzy velmi oblíbený a tak byl roku 1940 vypracován vlastní standard který byl brzy po sobě schválen nejprve britským Kennel Clubem po té Americkým Kennel Clubem a jako poslední jej uznala FCI roku 1951.
Využití a povaha:
Na rozdíl od anglického kokršpaněla je ten americký pouze výstavním a společenským psem. S jeho dlouhou srstí by se jako lovecký jen težko uplatnil. Je to milý temperamtní velice mrštný pes. Je veselý, v žádném případě není bázlivý. V krvi mu sice koluje krev slídičů, ale dnes je jeho funkce čistě společenského psa tou jedinou. Je vhodný i pro méně zkušeného majitele, který bude mít dostatek času na úpravu jako dlouhé hedvábné srsti, která spočívá nejen v kartáčování ale i trimování případně i v práci s holícím strojkem. Jeho aktivní duch vyžaduje hodně pohybu a sportovní vyžití. Je inteligentní, schopný rychle se učit, vhodný jak pro život ve městě tak i na venkově. Přestože má přibližně stejné lovecké schopnosti jako anglický kokršpaněl, je v Evropě používán k lovu pouze výjimečně.
Vzhled:
Jak bylo řečeno v úvodu, je to nejmenší pes rodiny kokršpanělů a to s výškou pod 40 cm. Od anglického se však neliší pouze výškou a mírou osrstění ale také zakulacenější lebkou, výraznějšími nadočnicovými oblouky, markantnějším stopem, kratší mordou a čtvercovým rámcem těla. Ideální výšku v kohoutku udává standard u psa kolem 38,1 cm a u feny kolem 35,6 cm tolerance je +/- 1,27 cm. Srst je hedvábná, na hlavě krátká, na těle je srst středně dlouhá. Srst je rovná, případně mírně zvlněna. Barevná škála je opět jako u jeho anglického příbuzného velice široká.
Péče:
Jeho srst vyžaduje důkladnou péči a časté kartáčování, jinak srst zplstnatí. Pokud je srst dobře upravena, stává se z něj velmi efektivní výstavní pes. U výstavních jedinců se setkáme se zatřiháváním srsti.

Akita inu

30. července 2008 v 12:32 | Lucie
V japonštině znamenají slova "inu" a "ken" pes. Akita inu je tedy pes z okresu Akita. V Japonsku se také nazývá "šiši inu", což se dá přeložit jako "velký pes". Přípony inu a ken se dnes často opomíjejí a lidé se omezují na označení akita. Japonský archeolog Dr. H. Saito nalezl při vykopávkách na neolitických nalezištích kosti asi 300 psů, které se dochovaly asi z roku 5000 př. n. l. Psi měli kohoutkovou výšku od 36,8 do 49,5 cm, pouze v severozápadní části psi dosahovali výšky kolem 55 cm, což zřejmě byli předci dnešních akit. Pomáhali svým pánům lovit při jejich životě kočovníků. Ze 2. století před Kristem se v Japonsku vyráběly figurky psů jako pohřební dary, kostelní zvony s reliéfy zobrazujícími tyto psí společníky. Psi mají vztyčené uši, silnou špičatou mordu a zatočený ocas na hřbetech. Jedná se o prapředka dnešních japonských plemen, jenž se nazývá Nippon inu. Psi byli samozřejmě menšího vzrůstu než dnešní akity, poněvadž při drsných klimatických podmínkách a nedostatečném množství potravy by takto velcí psi nemohli přežít. Dr. Watese, jeden ze zakladatelů japonského spolku na ochranu zvířat, rozlišuje tři formy psů. Podle něj severní forma psa (velká, dlouhosrstá převážně bílá či šedo-bíle strakatá, se vztyčenýma ušima daleko do sebe a stočeným ocasem) je předchůdce dnešních akit.
Oproti tomu Dr. Saito myslí, že akita vznikla křížením Nippon inu a čau čau. Dále se domnívá, že psy přivedli do izolované Odate kočovníci. A teprve zde se s postupem času formoval dnešní typ.
Akity byli původně plemeno lovecké. Lovili velkou zvěř často ve spolupráci s cvičenými jestřáby. V období Meidži se v Japonsku rozšířily psí zápasy po vzoru západního světa. Na tradice a kulturu se nebralo příliš ohled. Akity byly křížené s těžkými bojovými psy, kteří se dováželi z pevniny. V roce 1910 byly zápasy zakázány, ale pravé akity sotva existovaly. Navíc se v roce 1911 zavedla daň ze psů, která vedla k masivnímu poklesu počtu chovaných psů. V roce 1871 byla na japonské ostrovy zavlečena vzteklina, což zasadilo japonským chovatelům další tvrdou ránu (v roce 1925 bylo zaevidováno asi 3205 nakažených psů). Veřejnost si začala uvědomovat ztrátu plemene a snažila se udržet ho při životě. Dr. Watase se vydal kolem roku 1920 do Odate, aby zde hledal staré typy akit. Pomocí těchto psů byl obnoven chov akity inu. V roce 1931 bylo plemeno ministerstvem výchovy prohlášeno za japonské kulturní dědictví a jejich chov je podporován státem. V roce 1932 založili Dr. Watase a Dr. Saito společnost na ochranu japonských plemen. Vláda vypsala ceny pro dobré psy a chov opět pokročil kupředu.
Druhá světová válka bohužel mnohé zničila. Většina důležitých dokumentů se ztratila díky bombovým útokům a válečným zmatkům, byl vyhlášen zákaz krmení psů a zvedla se také poptávka po psí kožešině pro japonskou armádu. Američtí vojáci si všimli těchto velkých psů a byli ohromeni jejich povahou i exteriérem a odvezli si některé akity inu s sebou domů, kde začali svůj vlastní chov jako u většiny plemen.V Americe vznikla nová rasa kvůli křížení s německými ovčáky či mastify, která byla nazvána Americká akita. Rozdíly jsou patrné na první pohled: často černá maska, silné čelní vrásky,strakatá a krátká srst, špatně zatočený ocas a větší velikost.
Po Druhé světové válce v roce 1948 byl založen japonský Kennel Klub, který je dnes členem FCI. Při nové další výstavbě plemene se nejprve vytvořily dvě rozdílné linie:
-Chovatel Ichinoseki v Odate-odchoval generace čistých akit. V Japonsku byl nejvíce oblíben zastánci starého typu. Psi jsou kratší, kompaktnější, červení, sezamoví a bílí. Největší význam pro chov měla fena Date, její potomek Kiyo Hime, určoval chov v 50.letech.
-Chovatel Ito - Měl psy větší s lehčími kostmi, žíhané a černé s bílými znaky. Položili základ pro chov v Americe.
Dnes je v Japonsku údajně 100 000 akit, z toho 80% červení, zbytek bílý nebo žíhaný.

Vzhled

Velký pes, robustně stavěný, dobře vyvážený, s množstvím hmoty. Sekundární pohlavní znaky jsou silně patrné. Pes je ušlechtilý, důstojný, rezervovaný. Silná konstituce.
Hlava
Čelo je široké se zřetelnou čelní rýhou. Bez vrásek.Stop patrný
Nosní houba: velká a černá.
Tlama: středně dlouhá a silná s širokým kořenem tlamy, zužující se, ale nikoliv zašpičatělá. Nosní hřbet je rovný.
Oči: poměrně malé, téměř trojúhelníkového tvaru díky zvednutí vnějšího koutku oka, posazené poměrně široce, tmavě hnědé - čím tmavší, tím lépe.
Uši: poměrně malé, silné, trojúhelníkové, s mírně zaoblenými špičkami, nasazené středně široce, vztyčené a nakloněné vpřed.
Krk je silný a osvalený, bez volné kůže, v rovnováze s hlavou.
Trup
Hřbet: rovný a silný.
Bedra: široká a osvalená.
Hrudník: hrudník hluboký, předhrudí dobře vyvinuté, žebra středně vyklenutá.
Spodní linie: dobře vtažená k břichu.
Ocas je vysoko nasazený, silný, nesen silně zatočený nad hřbetem. Pokud je natažen, špička dosahuje téměř k hleznům.
Končetiny
HRUDNÍ KONČETINY
Rameno: mírně strmé, dobře vyvinuté.
Loket: těsně přiléhající k tělu.
Předloktí: rovné, se silnou kostrou.
PÁNEVNÍ KONČETINY: dobře vyvinuté, silné, přiměřeně zaúhlené.
TLAPKY: silné, kulaté, klenuté, kompaktní, prsty dobře vzájemně přiléhající.
Srst
Krycí srst je hrubá a rovná, podsada jemná a hustá. Kohoutek a záď jsou pokryty mírně delší srstí, srst na ocasu je delší než na těle. Barva srsti je červená, sezamová (takto zbarvení jedinci však nejsou v Japonsku posuzováni), žíhaná a bílá. Všechny zmíněné barevné rázy kromě bílé musí mít "urajiro" (urajiro - bělavá srst na stranách tlamy, na lících, na spodní straně čelisti, krku, hrudníku, těle a ocasu a na vnitřní straně končetin).
Výška v kohoutku: Psi: 67 cm, feny: 61 cm

Povaha a využití

Akita inu je pes vyrovnaný, věrný, učenlivý a chápavý.Protože Akita inu je plemeno velmi přizpůsobivé, lehce cvičitelné, s dobrou pozorností, neohrožeností a odvahou, pevnými nervy, ale samostatně myslící, je proto nutné dbát od počátku na kvalitní rannou socializaci. Akita psychicky vyspívá již během prvního roku života. Už takto mladý akita je schopen vykonávat zkoušky povahy. Již roční jedinec tohoto plemene je klidný, vyrovnaný, plně socializovaný, jestliže se ale včas a správně vychovává.
I přes pověstnou tvrdohlavost je Akita schopen se naučit výborné a přesné poslušnosti. Má výbornou paměť, rychle se učí. Povely plní s přesností, ale pomaleji což je způsobeno robustnější stavbou těla a funkcí CNS. Proto opatrně s "drilem" na cvičáku!
Nejdůležitějším bodem pro výchovu a výcvik je kladení důrazu na postavení v lidské smečce. Psovod (majitel) musí být vždy vůdcem smečky (alfou ), rodina betou a až potom zaujímá místo ve smečce pes (gama). Jestliže do prvního roku štěněte toto majitel opomene, narazí při výcviku u staršího jedince na tvrdý odpor.
Pro toto plemeno jsou důležité návštěvy kynologického výcvikového střediska až do věku jednoho roku. Po tomto období je třeba dbát na opatrnost při průběhu socializace s ostatními plemeny. Akita je dominantní, v rámci psí smečky se staví do role alfy a proto nesnese některé projevy hry a dominance.
Akita inu je všestranné plemeno, používá se jako pes strážní, canisterapeutický, záchranářský.

Péče

Akity patří mezi nejstarší cíleně chovaná plemena na zemi. Majitelé akit
y se mohou díky odlišnosti životního prostředí Japonska a České republiky setkat s nemocemi, zejména alergiemi, ale v dnešním chovu se již vyskytují zřídka. Akita je mým společníkem čtyři roky a žádné problémy s nemocemi nebo alergiemi jsme zatím neměli. Mám také mnoho přátel mezi chovateli a nesetkala jsem se s tím, že by Akity byly náchylné na nemoci. V případě nejistoty ohledně jejího zdraví se poraďte se zkušeným chovatelem, nebo přímo s poradcem chovu, nedoporučovala bych hlavně antibiotika, se kterými mám špatné zkušenosti.
Častější je přecitlivělost psa na stravu. Alergie je obvykle způsobená nekvalitním krmením ze supermarketů apod. Toto krmení obsahuje podřadné náhražky, které nejsou vhodné pro žádné plemeno. Nejrozšířenějším alergenem pro akity je sója, reakce na ni se projevuje zejména
kožními vyrážkami a ztrátou srsti. Proto je dobré spoléhat se na osvědčené dodavatele krmiv. Dnešní trh nabízí spoustu dobrých granulí s mnoha druhy (pro alergiky, citlivé psi, aktivní psy atd.), takže si každý jistě vybere. Akity, stejně jako všichni psi velkých plemen, by měly dostávat během dospívání výživu kloubů. Je však dobré poradit se s veterinárním lékařem, protože i nadměrné podávání vitamínů, minerálních látek apod. může způsobit nežádoucí účinky stejně jako jejich nedostatek.

Péče o srst akit je tvrdý oříšek pro majitele, kteří je hýčkají doma. Akity línají dvakrát do roka, při kartáčování zjistíte, že máte najednou místo medvídka naháčka, ale po pár týdnech je zase vše dorostlé. Línání si umí jen málokdo představit, pro jistotu si Vaši představu vynásobte stem. Když akita líná, jsou chlupy skutečně všude a je jich hodně. Ani byste nevěřili, kde se to na tom psovi vzalo. Jinak akity mají samočistící srst, takže vypadají stále čisťounké. Psa koupeme zpravidla jenom před výstavou. Jejich chlupy postrádají charakteristický psí zápach. Není potřeba žádná speciální úprava jako trimování, ani dokonce stříhání. Stačí opravdu jen pročesat.

Na pohyb akity nejsou zrovna moc náročné. Mají rády procházky a
hry, zkrátka vše, co každý jiný pes. Pokud ale máte plány na profesionální závodění např. v agility či coursingu, raději na to zapomeňte. Akita se ráda rozhoduje o všem sama a nebude
zrovna nadšená ze skákání přes překážky. Jistě se najdou i výjimky, ale většina akit u aktivit vydrží jen chvíli a dělají ji svým tempem. Sami uvidíte, co vašeho psa bude bavit.

Na konec bych ráda zdůraznila, že akita není pes pro každého.
Neměl by si ji pořizovat úplný začátečník. Psi potřebují pevnou ruku, trpělivý přístup a úzký kontakt se svými lidmi. Díky pečlivé výchově , která se mnohdy neobejde bez porady s
chovatelem, si ale vychováte věrného přítele.

Afgánský chrt

30. července 2008 v 12:22 | Lucie
Historie:
Toto elegantní starobylé plemeno pochází jak napovídá název z území Afgánistánu. Podle pověsti si jej Noe vzal s sebou na svou archu při potopě světa. Tento chrt je znám již celá staletí. Jeho předci, kteří byli zřejmě předci například chrtů jako je saluki si přivykli drsnému klimatu Íránu a Afgánistánu. Reakcí na toto podnebí byl dlouhý hustý kožich a tělo uzpůsobené rychlému běhu. Díky všem těmto vlastnostem byl tento chrt využíván k lovu leopardů, vlků či šakalů. Postupem času se afgánský chrt či jeho příbuzní dostali do Evropy. Zde byli výsadně majetkem vysoce postavených šlechticů. Stali se symboly vysokého společenského postavení.
Využití a povaha:
Je to elegantní, snad jedno z nejelegantnějších plemen světa. Jeho krása vyniká nejlépe ve výstavních kruzích. Stává se oblíbeným výstavním psem, který Vám svým pohybem a elegancí zatají dech. Jeho chrtí povaha je typická. Je mírně odtažitý a nedůvěřivý k cizím lidem. V žádném případě není agresivní či snad bázlivý. Je inteligentní a rychlý. Afgánského chrta můžeme potkat i v roli závodníka na chrtích dostizích či jako společníka.
Vzhled:
Jedná se velké dlouhosrsté plemeno. Ideální výška je pro psy 68- 74 cm, pro feny 63-69 cm. Srst je dlouhá a jemná. Krátká srst se vyskytuje v obličejové části. Zbarvení je velmi rozmanité a povolena jsou všechna zbarvení. Ocas je málo osrstěný a nízko nasazený. Hlava je úzká a je nesena hrdě. Jeho vzhled budí dojem elegance rychlosti a orientálnosti.
Péče:
Maximální péče se musí věnovat úpravě dlouhé srsti. Je nutné ji každý den kartáčovat jinak ztratí svůj lesk. Kvalitní krmivo samozřejmě také přispívá ke kvalitě srsti a není proto dobré podceňovat kvalitu krmení. Ačkoli se někdy díky dlouhé srsti může zdát, že jde o gaučového psíka opak je pravdou.Afgánský chrt vyžaduje hodně volného pohybu.

Co připravit před příchodem pejska do domácnosti

30. července 2008 v 11:12 | Lucie
Rozhodli jste se, že si pořídíte pejska, zvolili jste vhodné plemeno, domluvili odběr a nyní čekáte, až si nového člena rodiny přivedete domů. Takže nastává otázka, co bude váš pejsek potřebovat nebo co budete potřebovat vy, abyste o něj mohli dobře pečovat. Zde vám nabízím základní seznam potřebných věcí, který musíte přizpůsobit plemeni, velikosti psa a podmínkám, v jakých budete pejska chovat.

Co připravit:
Miska na vodu a na žrádlo
Doporučuji misku s protiskluzovým dnem z plastu či nerezu.
Krmení
Krmení psa je rozsáhlé téma, které si zaslouží vlastní článek. V počátku je především důležité, aby štěně nebo pejsek, kterého si pořídíte, neměl náhlou změnu stravy. Pokud chcete krmit jinou značkou granulí, přidávejte nový druh krmení do původního a měňte postupně jejich poměr alespoň po dobu 14ti dnů.
Pelíšek vhodný k velikosti psa
Je dobré, aby měl pes své místo, kam jej můžete odeslat, kde se cítí bezpečně a pohodlně. Malí pejsci mají rádi košíky typu kukaň nebo podobné pelíšky, kde jsou chráněni před průvanem a cítí se bezpečně, velkým psům postačí polstrovaný pelech či deka na vhodném místě.
Vodítko a obojek (Náhubek)
V prvních dnech možná vodítko ani obojek nepoužijete, je ale dobré zvykat štěně na nošení obojku a připnuté vodítko dříve, než při první procházce. Volte typ vodících pomůcek dle velikosti psa, ev. typu srsti. Obojek pro štěně by měl být měkký, tedy polstrovaný, pro velmi malé rasy je nejvhodnější postroj, kšírky. U psů, kteří rychle rostou, kupujte věci, u kterých je možné zvětšovat velikost. I vodítko vybírejte dle velikosti psa, krysařík nemůže být voděn na řetězu stejně tak jako německá doga na tenké šňůrce. Vodítko by mělo být pevné, pohodlné do ruky. Náhubek (košík) budete potřebovat spíš pro střední a větší psy, pro cestu MHD je vyžadován u všech psů, kteří necestují ve schráně. Pro velké psy budete určitě potřebovat jeden košík na období, než pejsek dospěje, definitivní velikost pořídíte v dospělosti. Košík, pokud možno, pejskovi při nákupu vyzkoušejte.
Kleště na drápky
Na stříhání drápků používám nejraději kleště gilotinového typu, které na rozdíl od klasických kleští dráp nepáčí. U velmi silných drápů ale nejdou použít. Kleště by měly být kvalitní a ostré, aby nedocházelo k poškozování drápků "žvýkáním".
Roztok na čištění uší
K čištění uší jsou na trhu speciální roztoky, které rozpouští ušní maz a zvukovod zároveň desinfikují. Nikdy nečistěte psovi uši vodou, borovou vodou ani jakýmkoliv olejem.
Psí šampón
Šampónů určených pro koupání psa je na trhu velké množství. Vybírejte kvalitní výrobek raději za vyšší cenu, nechte si poradit od veterináře nebo přímo od chovatele. Některá plemena jsou na údržbu srsti náročnější a budete potřebovat i další psí kosmetiku, např. balzám pro usnadnění rozčesávání srsti apod.
Kartáč nebo hřeben na vyčesávání srsti
Stejně tak jako na ostatní ošetření i na vyčesávání by si měl pejsek zvykat již od štěněte. V období, kdy je štěněčí srst nahrazována vyzrálou dospělou srstí dochází k silnějšímu línání. Kvalitu hřebene nebo kartáče přizpůsobte plemeni, pro některé typy srsti se hodí vyčesávací rukavice. I nelínavá plemena, kterým je nutné nechávat srst pravidelně upravovat, je vhodné pravidelně rozčesávat.
Hračky odpovídající velikosti
Pozor, už jsem viděl skákací míček (hopík), který zabil kokra, nebo skleněnku za deset tisíc...tolik stálo vyndání kuličky a následná léčba... Prevence!!! Přemýšlejte u hračky jestli a jak se bude ničit. Jak moc váš pes žere cizí nestravitelné předměty. Může mu jít doslova o život.
Přepravku či cestovní tašku, pásy do auta
Pro malé pejsky budete potřebovat pro pohodlné a bezpečné cestování, ať již autem nebo MHD, přepravku nebo cestovní tašku. Nové předpisy o silničním provozu upravují podmínky, za jakých smí pes v autě cestovat, jde o bezpečnost vaši, ale i jeho. Při prudkém zabrždění či nárazu je tak pes ochráněn vymrštění do prostoru.
Jméno
Důležitou věcí je i výběr jména. Jméno by se vám mělo nejen líbit, ale mělo by se i dobře vyslovovat, obsahovat znělé souhlásky a mělo by se moci zkrátit tak, aby se dalo v případě potřeby rychle a rázně vyslovit, což později jistě oceníte. Pokud si nevíte s výběrem jména rady, nabízíme vám kalendář jmen na našich stránkách.
Odběr pejska od chovatele a příchod domů
Máte tedy připraveno vše potřebné a jedete si pro pejska.
Prohlédněte si prostředí chovu, vyptejte se chovatele na rodiče, stáří a vývoj štěněte. Důležité je zjistit, čím bylo štěně doposud krmeno, zda bylo odčerveno, vakcinováno a zda již neprodělalo nějaké onemocnění. Je-li to možné, nechte si ukázat rodiče. Můžete tak odhadnout, jak bude pejsek v dospělosti vypadat. Pokud budete vybírat štěně z více sourozenců, snažte se vybrat jedince s vyrovnanou povahou, tedy takového, který se před vámi nebude krčit v koutku ani takového, který se po vás ihned agresivně vrhne. Nenechte se také ovlivnit zachranitelským pocitem, že "ten nejmenší je takový chudáček, tak si ho vezmeme" nebo "byli v tak hrozných podmínkách, že jsme si je chtěli vzít všechny". Vybíráte si kamaráda na mnoho let a měli byste jeho výběr dobře zvážit.
Doporučujeme odebírat štěňata minimálně týden po první vakcinaci, tedy minimálně ve věku 7mi týdnů, lépe i později, ne však déle jak ve 14ti týdnech, v tomto věku je již většinou ukončena tzv. fáze socializace a přivykání na novou smečku, jiné prostředí, rytmus života apod. bývá často velmi komplikované. Při odběru byste měli v každém případě dostat očkovací průkaz s potvrzeným očkováním a záznamem o proběhlých odčerveních. Běžně bývá podepisována i kupní smlouva.
Odběr štěněte od chovatele a jeho převoz do nového domova je jistě určitým stresem, který je třeba co nejvíce minimalizovat. Přizpůsobte tomu tedy délku i způsob cestování.
Je vhodné, abyste mohli být několik prvních dnů s pejskem doma. Při příchodu jej nechte, ať se v klidu seznámí s novým prostředím, přizvat k tomu celou rodinu není zrovna nejlepší nápad. První dny a především noci mohou být trochu dramatické, chce to ale pevné nervy, pokud si štěně zvykne, že si na vás vymíní např. svými nekonečnými hlasovými projevy ústupky hned od začátku, můžete s tím později velmi silně bojovat. Platí pravidlo, co nechcete, aby dělal v budoucnu, nedovolte mu hned od začátku.

Tak jsme se pomalu dostali k výchově. Toto velmi široké téma však vyžaduje samostatný článek. Obecně lze říci, že hlavní zásadou při výchově pejska jakékoliv velikosti a rasy je důležitá trpělivost a důslednost. Při výchově myslete na to, že je důležité přimět psa, aby udělal to co chcete, třeba i pomocí vodítka či jiných pomůcek, a mohl dostat pochvalu či nějaký ten pamlsek a ne ho potrestat za to co neudělal správně. Násilí je při výchově pouze krajní prostředek. Aby měl trest správný účinek, je třeba aby přišel v době, kdy pes nežádoucí činnost provádí a nejlépe tak, aby si trestání nespojil přímo s vámi osobněv

Starý pes

30. července 2008 v 11:00 | Lucie
Kdy je pes starý? Nechat psa zemřít stářím, nebo utratit? Je slepota pro zvíře utrpením? Jakou stravu starému psovi? Jde dohromady starý pes a nové štěně? Kdy pořídit štěně ke starému psovi? Co s tělem mrtvého psa? Můžeme psovi odkázat majetek?
I pes má svůj důchodový věk. Podle mezinárodní kinologické federace (FCI) začíná někde okolo osmého roku věku psa a feny. Čím menší rasu psa máte, tím se zvětšuje pravděpodobnost dlouhého života vašeho čtyřnohého kamaráda. Zatímco velké rasy psů se dožívají v průměru věku 12 let, malé rasy psů s vámi mohou vydržet i 17 let. Hranice stáří je pro každé plemeno poněkud jiná. "Věk ale, stejně jako u lidí, zpomaluje fyziologické funkce," připomíná veterinář Jiří Dousek. "Pes už tolik neběhá, a tak i příjem kalorií by měl být menší. Samozřejmě, že můžeme hledat lehčí potravu s větším obsahem vláknin. Ta by měla naplňovat zažívací trakt, ale už nemusí obsahovat tolik uhlovodanů a bílkovin, jako dříve."
U starého psa se projeví všechny vaše výchovné i výživové chyby z minulosti, stejně jako jeho genetické vlohy. "Zvíře mnohdy může mít i poruchy na chrupu," říká Dousek. Nebezpečná je hlavně vrozená genetická dispozice pro kyčelní onemocnění - takzvaná dysplázie. Zatímco zdravý pes bude bezbolestně běhat až kupříkladu do 11 let života, pes s vlohou k dyspázii může být chromý už třeba tři roky po narození. Problém je v tom, že pes, který nemůže chodit, je na tom - podle etologa Vladimíra Mikulici - mnohem hůře, než nepohyblivý člověk. "Člověk, jako tvor kulturní má možnost se vyžít v mnoha jiných oblastech lidské kultury, zatímco pes je tvor přírodní a není pro něj náhradní aktivity, která by ho zaujala, a udělala by mu stáří příjemným."
Rozdíl může být u jiného handicapu - slepoty a hluchoty. "Když oslepne starší člověk, je to zpravidla velké omezení možností, pro psa to ale tak velký problém není," říká Vladimíra Tichá z Českomoravské kynologické unie: "Pes se mnohem více orientuje čichem, a necháme-li ho v prostředí, na něž je zvyklý (nebudeme kupříkladu v bytě přestavovat nábytek) bude si nadále žít svůj spokojený život," říká Tichá. Podle ní by bylo na závadu "nejen přemiosťování nábytku, ale i stěhování do jiného bytu." Psovi byste totiž z jeho života udělali jeden velký průchod bludištěm, ve kterém by si připadal stejně, jako vy, když vám v noci v temném lese zhasne jediná baterka.
"Pokud má pes bolesti, neměly by k němu děti," uvažuje dále veterinář Jiří Dousek. "Malé děti se totiž mnohdy snaží si se psem pohrát, což mu může způsobit bolest, a ten pak přirozeně obranně zareaguje."
Dousek se přimlouvá, aby psi, kteří mají nevratné bolestivé změny na organismu byli raději utraceni, než by se trápili. "K utracení se používají prostředky, jež zná každý člověk, který prožil narkózu. Dochází k tomu, že se narkotikum předávkuje a zvíře přejde bezbolestně ze spánku až do stavu smrti."
Rozhodnout se pro utracení je krok vždy velice těžký, zvláště pro majitele. Psychická bolest se dá zmírnit tím, že budete mít psy dva, a to v dostečném věkovém rozestupu. "O tom je dobré uvažovat už daleko dříve, než k této situaci dojde," říká ze zkušenosti Vladimíra Tichá. "Po tom novém psovi bych nesahala v okamžiku, kdy ten původní je už zcela starý, ale asi někdy v době, kdy se začíná převtělovat ve veterána." Vladimíra Tichá se tedy snaží opatřit si druhého psa v době, kdy je jejímu psovi asi 8 až 9 let. To je doba, kdy je ještě starý pes při síle, a se štěnětem se dokáže sžít. V pozdějším věku už by to mohl být problém. "Tam pak může dojít k určitému 'tříbení názorů', které nemusí být tomu, kdo byl v té rodině dříve, příjemné."
Konec psího života je ale spojen i s ryze praktickými praktické problémy, jako co s jeho tělem? Rozhodně není možné nechat uhynulé zvíře povalovat někde na ulici, anebo jeho tělo vhodit do kontejneru či skládku. Jednou z možností je podle veterináře Douska přivolání asanačního ústavu. "Pokud jde o uhynulého psa do 30kg, který byl jinak zcela zdráv, lze ho podle platných zákonů zakopat na pozemku, jehož majitel s tím souhlasí. Veterinární zákon se v současné době rovněž snaží řešit situaci, aby u nás bylo možné, tak jako v jiných státech, provádět kremaci psů, či zakládat a používat psí hřbitovy." Ty už dlouho fungují kupříkladu ve Spojených státech amerických, kde majitel, který se obává, že ho pes přežije, může svému čtyřnohému mazlíčkovi odkázat celé své jmění. V českém právu je ale pes věcí, a proto něco takového není možné. V takovém případě doporučuje doktor Dousek obrátit se včas na některý psí útulek. "Tam si lze zaplatit péči o to zvíře. To možné je."

Rozvrhy hodin s Avril Lavigne

30. července 2008 v 10:42 | Lucie

Rozvrhy s Rihannou

30. července 2008 v 10:01 | Lucie

Rozvrhy hodin s Hilary Duff

30. července 2008 v 9:41 | Lucie